Olympus OM-D E-M1 Mark II.
Martin Mojžíš / atelier umělecké fotografie a grafiky.

OLYMPUS OM-D E-M10 MARK II.

MALÁ JEDNIČKA DO DLANĚ.

3. února 2020.
Mé první zkušenosti s technikou Olympus sahají do vzdálené minulosti, kdy jsem ve snaze začít prozkoumávat zákoutí digitální fotografie zakoupil kompaktní fotoaparát Olympus Camedia C-4000 Zoom. Jak píši v článku ►Moje fotoaparáty: „… Velmi kvalitní fotografie, čisté a zářivé barvy. Vzpomínám si na ty šťastné chvíle, kdy jsem celé večery fotografoval a fotografoval, zkoušel, tvořil, když mě přestala trápit cena filmů a vyvolávání. Jak jsem do té doby měl fotografii rád, s tímto fotoaparátem jsem jí zcela a úplně propadl.”

Proto nebylo žádným překvapením, když I mým dalším digitálním fotoaparátem byl opět Olympus, tentokrát profesionální: E-1. „Snímač 5 Mpix CCD. Skvělé objektivy Zuiko Digital. Vynikající ergonomie, možná nejlepší ze všech fotoaparátů, které jsem kdy držel v rukách. S formátem RAW se nedalo příliš pracovat. Fotoaparát ale uměl TIFF a ten jsem po celou dobu spokojeně a úspěšně používal. S E-1 jsem začal vytvářet první umělecké fotografie, například celou kolekci ►Hledání 2006. Na ty první krásné, chvějivé okamžiky radosti, když "to" vyšlo, nikdy nezapomenu a jsou pro mě navždy hlubokou inspirací.”

Profesionální přístroj OM-D E-M1 Mark II s třemi objektivy, který jsem měl možnost ►vyzkoušet na jaře roku 2018, mě z různých důvodů příliš nenadchl. V té době jsem používal zrcadlovky Canon, což jsou takové nekompromisní a neunavitelné stroje, které nic nezaskočí, vše zvládnou a po krátkém osvojení ovládání s nimi ve všech situacích pracujete zcela podvědomě. Olympus byl proti tomu zcela jiný, v něčem až revolučně výjimečný, na druhé straně ne vše mu šlo, což vyžadovalo soustředit se mnohem více na práci s technikou než na fotografování samotné (a to samozřejmě i poté, co jsem začal E-M1 ovládat intuitivně).

Olympus OM-D E-M10 Mark II.

Před rokem, na počátku ledna 2019, jsem se rozhodl pořídit levný, malý, ale co nejuniverzálnější přístroj se základním objektivem proměnné ohniskové vzdálenosti, který bych měl s sebou tehdy, když z nějakého důvodu nebudu moci vzít zrcadlovku. Řada M od Canonu je sice po stránce kvality fotografií vynikající, nicméně žádný z přístrojů mě nezaujal ani ergonomií, ani vzhledem. Po velmi dobrých, výše popsaných, zkušenostech s kompaktními fotoaparáty Olympus jsem se nakonec rozhodl pro OM-D E-M10 Mark II s objektivem Zuiko 14 – 42 mm 1 : 3.5 – 5.6 II R. ►MS# mi na svých cestách zakoupil víčko na objektiv, tedy UV filtr Kenko Real Pro ASC MC Slim o miniaturním průměru 37 mm, německá Patona dodala dvě náhradní baterie a mé cesty nalehko mohly začít.


ZÁKLADNÍ ÚDAJE.
Obrazový snímač Sony o rozměrech 17.3 x 13 mm s rozlišením 16 milionů bodů a poměrem stran 4 : 3, bez AA filtru. Snímač je stabilizovaný v pěti osách. Elektronický hledáček s rozlišením 2 360 000 bodů, zadní monitor 1 040 000 bodů, úhlopříčka 3". Závěrka je buď mechanická, elektronicky řízená štěrbinová, umožnující expoziční časy 1/4000 – 60 vteřin a B, nebo elektronická. Je možná kombinace „elektronické první lamely“ a mechanické druhé. Citlivost ISO je 200 – 25 600 s možností snížení na ISO 100. Kompenzace expozice je v rozsahu +/- 5 EV. Snímky jsou ukládány na paměťovou kartu typu SD. Tělo je celokovové, o rozměrech 119.5 x 83.1 x 46.7 mm a hmotnosti přibližně 390 g (včetně baterie a paměťové karty).


PRVNÍ DOJMY.
Vzhledem k přijatelné ceně 13 000 Kč s daní (v současné době ještě méně, 9990 Kč) a amatérskému určení fotoaparátu jsem od něj neočekával v žádném ohledu nic výjimečného. Na druhé straně jsem si již před zakoupením prohlížel mnoho fotografií (samozřejmě RAW, které jsem si sám vyvolal a upravil, nic jiného nemá smysl posuzovat, tedy kromě skvěle vyvolaného TIFF), které vynikaly velmi příjemnými barvami a také mikrokontrastem, což mě u levného objektivu s proměnným ohniskem opravdu překvapilo. A již první vlastní fotografie mě přesvědčily o tom, že tento přístroj je sice malinký a dostupný, nicméně to není ani v nejmenším důvodem k tomu, aby vytvářel nekvalitní fotografie. Naopak. Již snímky pro článek o zkušební soupravě ►CAF Oaris Flytoget vyšly i přes náročné podmínky (zcela zataženo, až mírně šero) překvapivě dobře. Adobe Lightroom 6 si se snímky ve formátu .orf poradil snadno, nutné úpravy byly minimální. Nejvíce se mi líbilo právě to, co jsem již zmínil – čisté, ušlechtilé barvy (v tomto ohledu je každý, kdo déle pracoval s přístroji Canon a především profilem Camera Standard, velmi rozmazlený) a také již zmíněný mikrokontrast.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.

Co se týče šumu, zde se samozřejmě projevují menší rozměry snímače, ale zdaleka ne tolik, jak by se mohlo zdát. Záleží pochopitelně také na tom, zda vysokou citlivost používáte v zářivém slunném dni, nebo uprostřed zatažené noci. Někomu také šum vadí více, jinému méně; já patřím k té druhé skupině. U denních snímků lze proto pracovat i s ISO 3200, u nočních raději nejvýše 1600. Šum má vcelku ušlechtilý charakter a vzhledem připomíná filmové zrno, což opět nevýhody malého snímače snižuje.

Účinná stabilizace obrazového snímače v pěti osách umožňuje používat nižší citlivosti ISO, velkou výhodou je samozřejmě stabilizace všech objektivů, tedy ne pouze těch, které ji mají zabudovanou. Za příznivých okolností jsem s ohniskem 25 (50) mm udržel ostrý snímek s vteřinovou expoziční dobou. Pozoruhodné.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.
↑ U VRANSKÉHO POTOKA. 70 x 43 cm, pigmentový tisk. Fotografie z galerie ►Jiné krajiny. © Martin Mojžíš, 2019.
Fotoaparát Olympus OM-D E-M10 Mark II s objektivem M. Zuiko Digital 14 – 42 mm 1 : 3.5 – 5.6 II R.
↓ Následující fotografie je výřezem ve 100% velikosti.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.

Je známo, že objektivy 4 : 3 systému mají dvojnásobný faktor přepočtu na kinofilm, tedy 12 mm objektiv má výsledný úhel zobrazení kinofilmové 24 mm. Toto je výhodou u teleobjektivů (např. z vcelku běžných a konstrukčně nikterak náročných 300 mm se hladce stane 600 mm bez úbytku světelnosti), ale nevýhodou u krátkých ohnisek. Zde je nutné konstruovat komplikované objektivy miniaturních ohniskových vzdáleností, např. Zuiko ED 7 – 14 mm / 2.8 PRO, což je v přepočtu 14 – 28 mm. Problémem je také neochota širokoúhlých objektivů vytvářet hvězdičky okolo bodových světelných zdrojů. Vůbec zobrazení nočních svítících lamp je mnohdy až nevzhledné, s nejrůznějšími patvary a závoji kolem.

Velká hloubka ostrosti (jak již bylo uvedeno, např. pro úhel odpovídající 50 mm musíte použít 25 mm, tedy širokoúhlý objektiv) pro mě zde není překážkou, například u železničních reportáží je naopak výhodou. Pokud je malá hloubka ostrosti pro vás podstatná a zároveň chcete pracovat s přístroji Olympus, pak je zde řada monofokálních objektivů PRO se světelností 1.2. kde již lze, aspoň na kratší vzdálenosti zaostření, dosahovat velmi pěkného rozostření pozadí či popředí.

Automatické vyvážení bílé barvy je sice u RAW snímků jen pomůcka, nicméně velmi prospěšná, pokud za den fotografujete na více místech a světelná atmosféra se zásadněji mění. Ne vždy si pak v atelieru přesně vzpomenete, zda to světlo, které se vám při fotografování tak líbilo, bylo více do červena, spíše chladnější, namodralé či se zeleným nádechem apod. Canony jsou v tomto těžko překonatelné, nicméně Olympus E-M10 Mark II za nimi nezůstává příliš pozadu a s většinou situací si poradí s až profesionální jistotou. Někdy inklinuje trochu více k modrozelené, nicméně celkově dokáže vystihnout atmosféru místa velmi věrně, a to i v komplikovaných podmínkách nočního umělého osvětlení. Vím, je to zdánlivá drobnost, ale pokud po celém dni přinesete do atelieru snímky, jejichž barevná atmosféra opravdu vůbec neodpovídá tomu, co jste na místě viděli, není to žádný důvod k radosti.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.

POCHOPIT OLYMPUS.
Smyslem přístrojů Olympus bylo vždy, kromě špičkové konstrukce těl i objektivů, vše vytvořit tak malé, jak to jen jde. Yoshihisa Maitani (1933 – 2009), výjimečný japonský konstruktér, který pracoval pro Olympus od roku 1956, byl autorem a také uskutečnitelem této myšlenky. Tvrdil, že fotoaparát musí být malý, aby fotograf nebyl nápadný, mohl se snadno a lehce pohybovat a tvořil tak své snímky nejen bez zbytečného rizika, ale také omezující námahy a únavy. Proto se původní kinofilmové fotoaparáty jmenují OM – Olympus Maitani. Zatímco se E-M1 Mark II od této myšlenky mírně odklání, malinký E-M10 Mark II je přímo její esencí. Podtitul Malá jednička do dlaně se týká jiného přístroje – Canonu EOS 1, ovšem, v případě E-M10, kolibřích rozměrů.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.
↑ U KAPLIČKY. 70 x 44 cm, pigmentový tisk. Fotografie z galerie ►Deníky. © Martin Mojžíš, 2019.
Fotoaparát Olympus OM-D E-M10 Mark II s objektivem M. Zuiko Digital 14 – 42 mm 1 : 3.5 – 5.6 II R.
↓ Následující fotografie je výřezem ve 100% velikosti.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.

RYCHLOST.
Když již hovoříme o reportážní řadě přístrojů Canon, nelze opomenout sériové snímání. Zatímco v krajině či při tvorbě fotografií zátiší nemá prakticky význam, snad jen u expozičních řad, v reportážní fotografii může být i zásadní vlastností, která bude odpovědná (spolu s vaším postřehem) za to, zda „to tam bude“, či ne. Malinký E-M10 Mark II se zde nenechává, velmi překvapivě vzhledem ke svému amatérskému určení, nikterak zahanbit. Přibližně 11 snímků za vteřinu (s mechanickou závěrkou 8.5) a 22 obrázků ve formátu RAW, to jsou opravdu velmi dobré parametry, za které se by se nemusel stydět ani drahý profesionální fotoaparát.

Automatické ostření (opět – u reportáže zásadní, jinak nikoli) lze označit za velmi dobré. 81 bod pokrývá téměř celé pole; body lze zmenšit, zvětšit, rozdělit do skupin apod. Ostření je pouze detekcí kontrastu, což je nepatrně pomalejší, ale v praxi si toho všimnete většinou pouze za náročných světelných podmínek, např. v noci, nebo při ostření na nekontrastní či jinak problematické objekty.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.

OVLÁDÁNÍ A ZAJÍMAVOSTI.
Jak jsem již uvedl výše, celé tělo přístroje je kovové. Na horní ploše, vpravo od blesku a hledáčku, jsou tři kolečka, opět kovová. Prvním volíme režim fotografování, další dvě slouží k nastavení parametrů. Ve středu předního kolečka je umístěno tlačítko spouště.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.

Zadní stěnu zabírá z velké části monitor. Je výklopný dolů či nahoru, tedy pro nadhled a podhled. Vyklápění jde snadno i díky podélným prolisům v horní části. Výstupek vpravo pro opření palce pravé ruky je velmi praktický, díky němu se přístroj i přes své malé rozměry dobře drží. Na výstupku je také tlačítko Fn1, velmi dobře umístěné, používám jej pro nastavení ISO a vyvážení bílé.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.

Paměťová karta se vkládá do šachtičky vedle baterie, což je poněkud nepraktické, ale lze si na to zvyknout. Je to daň za malé rozměry přístroje.

Nabídky (Menu) jsou překvapivě rozsáhlé. Zde velmi vysoko hodnotím, že se výrobce nenechal svést myšlenkou amatérský přístroj ošidit, ale umožnil pracovat s prakticky stejnými možnostmi jako u profesionálních modelů.

Na velkém panelu na monitoru nalezneme vše základní potřebné. Nastavíme zde snadno expoziční parametry, typ závěrky, automatické ostření apod.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.
↑ TICHÉ ODPOLEDNE. 70 x 53 cm, pigmentový tisk. Fotografie z galerie ►Deníky. © Martin Mojžíš, 2019.
Fotoaparát Olympus OM-D E-M10 Mark II s objektivem M. Zuiko Digital 14 – 42 mm 1 : 3.5 – 5.6 II R.
↓ Následující fotografie je výřezem ve 100% velikosti.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.

V jednotlivých nabídkách lze nastavit mnohé, co u přístrojů jiných výrobců občas ani nenajdeme. Namátkou třeba funkci korekce lichoběžníku (sbíhání perspektivy), která však žel pracuje jen s jpg snímky (DNG nebo aspoň 16-bitový TIFF by přece nebyl problém), či stálé automatické ostření (přístroj velmi hladce a plynule přeostřuje dle potřeby bez nutnosti namáčknutí tlačítka spouště). Dnes tak populární (pro mě však zhola zbytečná) funkce ostření na obličeje je zde nečekaně propracovaná, lze zvolit ostření na levé, pravé nebo bližší oko a samozřejmě i na celou tvář. Tlačítkům i kolečkům lze nastavit celou řadu funkcí, tak jsem například ze zbytečné módní červené bradavice (přetřené načerno) učinil přepínač mezi ručním a automatickým ostřením. V hledáčku i na monitoru lze nezávisle zobrazit celkem pět druhů pomocných mřížek. Nejvíce jsem si oblíbil kříž. Všechny mřížky jsou nesmírně jemné a precizní. Přístroj disponuje i pokročilými funkcemi Live Bulb a Live Time, které, velmi zjednodušeně řečeno, umožňují lepší kontrolu expozice při fotografování s dlouhými časy. Nejkratší synchronizační čas s bleskem je 1/250 vteřiny, což je velmi dobré. Vyvážení bílé je možné nastavit buď s preferencí skutečné barevné teploty, nebo zachování teplejšího podání, např. u žárovek. Osobně dávám přednost první možnosti. Názvy fotografií si můžeme nastavit dle přání, právě tak zadat údaje copyrightu.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.
↑ PŘED VCHODEM. 70 x 53 cm, pigmentový tisk. Fotografie z galerie ►Deníky. © Martin Mojžíš, 2019.
Fotoaparát Olympus OM-D E-M10 Mark II s objektivem M. Zuiko Digital 14 – 42 mm 1 : 3.5 – 5.6 II R.
↓ Následující fotografie je výřezem ve 100% velikosti.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.

Slabší stránkou přístroje je napájení, resp. informace o jeho stavu. Baterie vydrží poměrně dlouho, zde problém není, ale nelze zobrazit kapacitu v procentech, jen velmi hrubě nabito – méně – konec. Počátek varování lze sice částečně nastavit, ale stále je to velmi nepřesné. V situacích, kdy čekáte na důležitý snímek, proto doporučuji vyměnit baterii ihned, jak se objeví symbol menší kapacity baterie, protože konec přichází mnohdy velmi nečekaně a nepředvídatelně, zejména v chladném či mrazivém počasí.

Fotoaparát je vyrobený ve Vietnamu, kde je zřejmě (zatím) ještě levněji než v Číně nebo Thajsku. Na kvalitě montáže se to nijak neprojevilo, jen (zřejmě pouze u mého kusu) přední kolečko jde v jedné poloze (a jen někdy) trochu více ztuha; určitě by to bylo možné reklamovat, ale u pohotovostního cestovního přístroje mi to nijak zvlášť nevadí. Tolerance spár a sesazení je téměř nulová, tedy vynikající. Malou výtku bych měl k tvrdosti použité černé barvy – lze ji poměrně snadno odřít, i slabším dotekem kovového předmětu (u mě to byla svislá část stativové L destičky a také její upínací šroub).

Olympus OM-D E-M10 Mark II.
↑ MACHINA NEBULAE IV. 70 x 53 cm, pigmentový tisk. Fotografie z galerie ►Deníky. © Martin Mojžíš, 2019.
Fotoaparát Olympus OM-D E-M10 Mark II s objektivem M. Zuiko Digital 14 – 42 mm 1 : 3.5 – 5.6 II R.
↓ Následující fotografie je výřezem ve 100% velikosti.

Olympus OM-D E-M10 Mark II.

Nedávno jsem k přístroji pořídil ještě objektiv M. Zuiko ED 40 – 150 mm 1 : 4.0 – 5.6 R, tedy teleobjektiv s úhlem zobrazení odpovídajícím objektivu s ohniskovou vzdáleností 80 – 300 mm u kinofilmu. I přes svou opravdu výhodnou cenu (4990 Kč s daní) a plastový bajonet je poměrně ostrý a nepostrádá již zmíněný mikrokontrast. Díky použití ED skel je jeho kresba ještě lepší než u standardního objektivu.

Další ukázky naleznete v následujících článcích:
►Nádraží Beroun v noci.
►11. Drážďanské setkání parních lokomotiv.
►Zrušená železniční trať mezi Chrástem u Plzně a Plzní – Doubravkou – I. část.
►Vlaky v lednu a únoru 2019.
►Na nádraží v Severních Čechách.

Nakonec bych rád zdůraznil, že tento (ani žádný jiný) můj článek není nijak podporován či ovlivňován žádnou firmou či osobou.


ZÁVĚREM.
Pokud hledáte reportážní přístroj, který budete mít vždy s sebou, tak lehký a malý, aby nijak netížil či nepřekážel, ale zároveň byl schopen vytvářet snímky, které lze až do delší strany 70 cm při 150 dpi bez problémů tisknout a vystavovat, mohu vám Olympus OM-D E-M10 Mark II bez výhrad doporučit. Oba základní objektivy se rovněž dobře osvědčily. Jejich kombinací máte k dispozici ohniskové vzdálenosti 14 – 150 (28 – 300) mm, to vše v obstojné kvalitě kresby (vzhledem ke konstrukci a ceně) a s příjemným mikrokontrastem.

Tento fotoaparát je skutečným splněným snem pana Maitaniho. Malá jednička do dlaně ...

© Martin Mojžíš, 2019 – 2020.
Fotografie: © Martin Mojžíš, 2019 – 2020.

►Na začátek článku.
►Přehled všech článků.
►Úvodní stránka.
►Mapa stránek.