Martin Mojžíš | fotografie a grafika


CANON EOS 5D III

MNOHÉ SE ZLEPŠILO


Canon EOS 5D III

Měl jsem možnost detailně a pečlivě vyzkoušet Canon EOS 5D III. Nejde o novinku, fotoaparát je v prodeji již několik let. Zajímalo mě, co se změnilo od konce léta 2011, kdy vyšel o předchozím modelu můj veselý článek, který mnohé pseudoznalce přivedl na pokraj infarktu.

Canon EOS 5D III - krabice


První dojmy jsou velmi dobré. Tělo fotoaparátu je pečlivě zpracováno a štítek s nápisem Made in Japan vyvolá trochu smutnou vzpomínku na D810, první profesionální Nikon vyrobený mimo Japonsko - v Thajsku. Na první pohled je znát, že výrobce opravil k lepšímu prakticky vše, co jsem 5D II vytýkal.

Canon EOS 5D III - vypínač


Vypínač. Páčka pro zapnutí přístoje se přestěhovala doleva nahoru, pod kolečko, kterým se volí režimy snímání. Chod páčky je přiměřeně tuhý, ale ne příliš, precizní a budící dobrý dojem. Jen to trochu nešťastné umístění vlevo by mi asi příliš nevyhovovalo (systém Nikonu je v tomto zřejmě ideální), i když třeba leváky možná potěší, nevím. V každém případě se fotoaparát po uplynutí stanovené doby vypne sám a pokud nehrozí jeho náhodné zapnutí v brašně či batohu, není třeba vypínač používat. Tedy kromě výměny paměťových karet, která se má (dle návodu) provádět při vypnutém přístroji.

Canon EOS 5D III - spoušť a horní kolečko


Obě kolečka. To horní, vedle displeje, se otáčí oproti 5D II tišeji a má méně ostré hrany. To velké na zadní stěně je rovněž kvalitněji zpracováno a také má tišší chod. S oběma se nyní zachází docela příjemně a asi bych si na ně dokázal zvyknout.

Aretace zadního kolečka je nyní nezávislá na hlavním vypínači, což je rovněž dobré. Přepínač lze nastavit, aby zablokoval jeden, dva nebo i všechny tři pohyblivé ovládací prvky (tedy včetně ovladače určeného hlavně na výběr zaostřovacích bodů). Je to šikovné a velmi podobné neméně praktické funkci Lock u Nikonu.

Canon EOS 5D III - horní tlačítka


Horní malá tlačítka. Mají nyní matný povrch, ale stále jsou malá a musejí se mačkat poměrně hluboko. Také mi vadila nemožnost nastavení doby podsvícení horního displeje, ta přednastavená je příliš krátká.

Zvětšení náhledu snímku po vyfotografování. Ano, funguje to. Pokud si tlačítko lupa tak nastavíte, jeho stisknutím se vám náhled na zadním 3,2“ monitoru zvětší přibližně na 100%, tedy jako u Nikonu můžete nyní velmi dobře posoudit ostrost snímku. Pokud jste fotografovali v režimu živého náhledu, snímek se zvětší symetricky od středu, pokud používáte zaostřovací body v hledáčku, zobrazí se oblast v okolí bodu(-ů), který byl pro zaostření použit.

Obraz na monitoru je opět (už v článku o 5D II jsem se o tom zmiňoval) velmi kvalitní, ostrý, barvy čisté a poměrně přesné. Lze nastavit i automatickou intenzitu podsvícení. Jediným nedostatkem je stále nemožnost po prohlédnutí aktuálního náhledu prohlížet pomocí koleček další snímky – zde již je, na rozdíl od Nikonu, třeba nejprve stisknout tlačítko pro prohlížení fotografií.

Zaostřovací body. Přestože fotografuji převážně ze stativu a většinou používám režim živého náhledu (připomíná mi to práci s velkoformátovým přístrojem), zaostřování přes hledáček samozřejmě často používám. To je nyní, na rozdíl od předchozího modelu, nesmírně propracované, umožňuje řadu precizních nastavení a pro fotografy pohyblivých objektů je práce s ním jistě velmi příjemná. Zde Canon udělal velké množství práce. Ne že by stávající zaostřovací systémy u Nikonu byly špatné, naopak, také zde se mnoho zlepšilo, ale automatické ostření u Canonu je, ve spojení s tichými a bleskurychlými motory Ultrasonic, přece jen ještě o něco dále. Ale jak jsem již uvedl, není to příliš můj obor a tak toto konstatování chápejte spíše jako osobní pocit, než pečlivě ověřený fakt.

Dvířka na kartu jsou nyní lépe zabezpečena proti vyviklání, neboť již nezasahují až do dolní části fotoaparátu a spodní část dlaně je tak již při držení nevyvrací. Také byla do pantu přidána pružinka, takže se už samovolně nezavírají jako ony, před čtyřmi lety zmíněné, okenice u chaty. Paradoxně jsem si až nyní uvědomil také nevýhodu tohoto řešení – pokud máte fotoaparát na stativu, vyjmete kartu a chcete nahrát snímky do počítače, musíte dvířka zcela zavřít, aby se na kontakty karet zbytečně neprášilo. Tím se vše zbytečně opotřebovává, u dvířek bez pružinky je stačilo pouze přivřít.

Dvě paměťové karty jsou sice šikovná věc, ale zde je jedna velká chyba. Pokud fotografujete na kartu 1 a vyndáte ji, abyste přenesli snímky do počítače, i při vypnutém fotoaparátu se tento ochotně a tiše přepne k zápisu na kartu 2 a svoje rozhodnutí nezmění ani po vložení karty 1 a jejím naformátování. Tedy co se stane po vyfotografování dalších snímků – vypnete fotoaparát, vyndáte opět kartu 1, vložíte ji do čtečky a … nic. Snímky jsou na kartě 2. Je to velmi nešikovné, o možnosti náhodného smazání snímků ani nemluvě. Zkoušel jsem různá nastavení a nic, vždy je nutné po vložení karty fotoaparát přepnout, aby opět zapisoval na kartu 1. Jediným řešením (pokud jsem něco nepřehlédl) je tedy kartu 2 do fotoaparátu vůbec nedávat ...

Canon EOS 5D III - zadní stěna


Živý náhled. Ten jsem chválil již u předchozího modelu a tak se také příliš nezměnil. Jen zaostřovací bod se stále nepohybuje „plynule“ (ono to nikdy není plynule, ale zkrátka tak jemně, aby to skákání nebylo tolik vidět), ale hopsá po jednotlivých pozicích. Ani do krajů jej pořád nelze posunout a občas mi to vadilo, hlavně u dílčích snímků k montážím, a musel jsem ostřit ručně (což není problém, jen je opravdu tak těžké, využít i ty okraje? U Nikonu to jde.) Ale jinak je práce na větším monitoru opravdovou radostí. Expoziční simulace je za aspoň průměrných světelných podmínek velmi přesná, co vidíte na monitoru je i na snímku, a to i s přihlédnutím k tomu, že fotografuji výhradně do raw a náhled je vždy jpg nebo podobný obrazový formát. K nepatrným odchylkám proto při prohlížení v Lightroomu nebo C1 může dojít, ale stejně mě ta přesná a precizní práce vždy potěšila.

Jak fotografuji v režimu živého náhledu?
Po zapnutí jsem nejprve tlačítkem Info vypnul všechny údaje na dipleji, až zůstal jen náhled záběru. Objektiv jsem pracovně ručně zaostřil a vytvořil kompozici snímku. Když byla hotova, najel jsem zaostřovacím obdélníčkem na místo, kam budu chtít ostřit. To je důležité, protože barva místa ovlivňuje expozici, resp. nutnost její korekce. Pokud jsem tedy obdélníček umístil na světlé místo, obraz pomocí expoziční simulace ztmavl a nastavil se kratší čas (v Av, kromě něj používám již jen M). Při ostření na tmavé místo tomu bylo samozřejmě naopak. Tlačítkem Info jsem nyní zapnul všechny údaje, tedy i živé histogramy, které jsem při nastavování fotoaparátu nastavil do režimu RGB, tedy vidím každý kanál zvlášť. Měl jsem třeba v záběru okno, za kterým vycházelo Slunce zpoza mraku. Pozoroval jsem histogramy, jak citlivě a přesně reagují a uvažoval o tom, jak je dobré, když se věci neodbydou a udělají pečlivě. – Po úpravě expozice a kontrole hloubky ostrosti jsem mohl začít zaostřovat. Zde mi trochu chyběla možnost při práci v režimu živého náhledu automaticky zrušit zaostřování namáčknutím spouště. Stačilo by zde ostření jen tlačítkem Af-On. Tedy, ono to jde, ale jedině tak, že v uživatelských funkcích ostření namáčkutím spouště úplně vypneme. U D3x v režimu živého náhledu spoušť neostří, jen exponuje. Když živý náhled vypneme, fotoaparát automaticky zase ostří namáčknutím. Praktická maličkost. -

Většinou jsem tedy náhled zvětšil 5x – 10x (plynulejší zvětšování by Canon již také mohl udělat, třeba jen jako možnost) a nechal fotoaparát zaostřit. Nemusím asi připomínat, že u makrosnímků je mnohdy přesnější a jednodušší zaostřovat ručně. Pro expozici lze zapnout režim dvou- nebo desetivteřinové samospouště, což je, spolu s kvalitním stativem, zpravidla dostatečná ochrana před chvěním. Sama expozice proběhne díky trvale sklopenému zrcátku prakticky bezhlučně a tím samozřejmě i bez vibrací.

Závěrem k tomuto bodu – fotografování v režimu živého náhledu je pro mě u Canonu příjemnější než u Nikonu, a to i přes některé chybějící funkce, jako je zmíněné komplikovanější vypnutí zaostřování namáčknutím spouště nebo nemožnost nastavit dvě vyvážení bílé (pilotní světla/výbojky blesků) při práci se studiovými zábleskovými generátory. Zvyknul jsem si prakticky okamžitě a loučení bylo opravdu neradostné.

Možná vás nyní napadne, proč jsem si fotoaparát prostě nekoupil, když se mi s ním tak dobře pracovalo. Máte pravdu, byl jsem velmi na vážkách, zda jím nedoplnit svou stávající výbavu. Po zakoupení několika objektivů (nepotřebuji příliš světelné ani s motorky Ultrasonic) bych měl zase jinou techniku na určité zakázky a volnou tvorbu. A to jsem ještě nezmínil program pro fotografování přímo z počítače, který je zdarma a funguje podobně jako živý náhled – výborně. Zkrátka to vše vypadalo velmi dobře až do chvíle, než se objevil zásadní a pro mě zcela rozhodující problém. Tím nebylo nic menšího, než

obrazová kvalita. Možná teď zapřísáhlí fanoušci Canonu již odjišťují kolty a obklopují mě v zužujícím se kruhu. Klid, pistole do pouzder, sednout. Vysvětlím.

Kvalita fotografií se mi zdála zpočátku vynikající. Na rozdíl od předchůdce, který trpěl zbytečně účinným AA filtrem, 5D III kreslí, jako by ho tam (AA) nyní tvůrci snímače naopak zapomněli dát. Najednou mi připadaly fotografie z D3x nepatrně méně ostré a dokonce i snímky z D810, která má vyšší rozlišení, AA filtr chybí a je momentálně všeobecně uznávaným etalonem obrazové kvality, se nezdály o mnoho lepší. Snímky z 5D III, ve spojení s monofokálními skly, jsou řezavě, dokonale ostré, prakticky bez chyby. Měl jsem k dispozici celoplastový (včetně bajonetu!) Canon EF 50 mm/1.8 II (ano, ten nejlevnější objektiv, který Canon vyrábí, ostrý jako žiletka a vzhledem ke své ceně překvapivě dobrý, pokud po něm nechceme snímání v obtížných světelných podmínkách, vodotěsnost a vůbec odolnost) a makroobjektiv Canon EF 100 mm/2.8 Macro USM, opět vynikající sklo, ostré a velmi kvalitní. Při fotografování při vyrovnaných světelných podmínkách, kdy se v záběru nevyskytovaly silné zdroje protisvětla, byly výsledky při správné expozici vynikající. Nejvíce se mi líbilo přesné podání detailů, kresba kontrastních hran a čisté, živé, přesné barvy. S těmi se u všech Nikonů občas trápím, a to paradoxně i po kompletní barevné kalibraci celého řetězce. Canon 5D III si v Adobe Lightroom 6.1 vystačil se základními převodními profily a u snímků jsem zpravidla jen trochu zvýšil kontrast, ev. poopravil vyvážení bílé. Šum se objevuje minimálně, fotoaparát si poradí i s vysokými citlivostmi ISO bez větších problémů, nicméně jsem pracoval hlavně ze stativu na ISO 100. A to byl paradoxně kámen úrazu.

Canon EOS 5D III - lampa - šum a pruhy při ISO 100

Nahoře je celá fotografie, pod ní pak zvětšené výřezy.
Fotoaparát Canon EOS 5D III s objektivem Canon EF 50 mm/1.8 II.
Expoziční čas 1/60 vteřiny, clona f/2.8, ISO 100. Fotografováno ze stativu.



První problém se objevil již v ateliéru, kde jsem fotografoval zkušební snímek stolní lampy. Ta má nahoře větrací otvory, jimiž intenzivně prosvítá světlo žárovky. Je to pro fotoaparát i objektiv těžká zkouška, nicméně všechny Nikony, které jsem zkoušel (D80, 300, 700, 7100, 800, 810, 3x) ji zvládnou bez zaváhání. U 5D III ale nastal problém. Byl vidět i na zadním monitoru a po otevření v Lightroomu zcela nepřehlédnutelný. Aby prosvítající světlo nebylo přeexponované, je zbytek obrazu logicky tmavý a jsou zde i hluboké stíny. A právě v těchto tmavých oblastech se objevil poměrně výrazný šum – většinou žlutý a purpurový, jako bych měl nastaveno ISO nejméně 12 000 (ale bylo 100). Navíc, a to bylo horší, byl obraz roztrhán svislými nepravidelnými pruhy, které připomínaly stopy vody, když ji necháme stékat po malbě. Na rozdíl od toho je ale výsledek u 5D III velmi neestetický až ohavný. Slyšel jsem o tomto problému již dříve, anglicky se tomu říká (kdybyste chtěli hledat na internetu) low iso shadow banding, tedy pruhy ve stínech při nízké citlivosti. No, říkal jsem si, uvidíme, co se bude dít následující den venku. A dělo se. –

Opět. Vyrovnaná scéna – vynikající. Slunce nebo jiný zdroj protisvětla v záběru – pruhy a barevný šum na ISO 100. Co bylo nejzvláštnější, u nočních snímků na nádraží se problém neobjevil, a to byla v záběru i návěstidla, která září velmi intenzivně. Ovšem – vždy jen světlem určité barvy, tedy spektrálně úzce. Právě tak sodíkové lampy, nepřítel fotografů s CRI rovným 0, svou žlutooranžovostí snímač 5D III nijak zvlášť nedráždily. Bylo tedy jasné, že ke vzniku problému je nutný světelný zdroj se širší spektrální charakteristikou.

Vrcholem bylo fotografování lesklé lžíce na černém podkladu. Zde bylo prostisvětlo jen částečně, objekt byl osvětlen shora a zepředu. Intenzita pruhů i barevných skvrn se ocitla za hranicí jakékoli tolerance.

Canon EOS 5D III - lžíce - šum a pruhy při ISO 100

Fotoaparát Canon EOS 5D III s objektivem Canon EF 100 mm/2.8 II Macro USM.
Expoziční čas 1/125 vteřiny, clona f/5.6, ISO 100. Fotografováno ze stativu.



Co na to Canon?
Zkusil jsem se zeptat na stránkách Canonu. Odpověď byla, že je jim to líto, ale o ničem podobném nikdy neslyšeli a ať odnesu fotoaparát do servisu, že je zřejmě rozbitý. Napsal jsem, zda tedy všechny ty odkazy, které najde třeba Google při zadání výše uvedených slov, jsou jaksi vymyšlené, nebo je tolik fotoaparátů vadných? Vyžádali si rawy na ukázku a ještě jsem je musel ujistit, že jsem soubory nijak neupravoval. Odpověď přišla poměrně rychle. Prý o tomto jevu vědí a u těchto fotoaparátů (5D III) je za těchto světelných podmínek normální(!). Na zlepšení kvality svých snímačů prý pracují.

Poslední věta mě příjemně překvapila, snad se to brzy podaří. Mám asi 40 souborů .cr2 z 5Dsr od různých autorů a je pravda, že ani pruhy, ani skvrny se ve stínech zatím neobjevují. Nicméně proto, abych to byl schopen odpovědně posoudit, bych musel fotoaparát používat při práci na zakázkách, kde je komplikované svícení. –

Canon EOS 5D III - návod


Proč se to děje?
Přemýšlel jsem, proč k popisovanému jevu dochází. Zřejmě již při malém přebuzení části snímače dochází ke vzniku zbytkového signálu v ostatních, naopak nedostatečně vybuzených bodech, a to do té míry, že se to projeví zmíněným šumem. Svislé artefakty jsou mi záhadou, zřejmě nějak souvisejí s vyčítáním signálu na jednotlivých sběrnicích. Proč to ale u Nikonu není? Jedno vysvětlení mě napadá.

S astronomem Martinem Myslivcem jsme porovnávali snímače fotoaparátů z hlediska jejich vhodnosti pro astrofotografii. Zatímco u Canonu (30D, 40D) byl RAW nezměněn, u Nikonu (D3X, D70) byly v tmavém snímku (Dark Frame) zvláštní artefakty. Martin RAW zkoušel i všelijak upravit, ale nebylo možné se jich zbavit. Bylo jasné, že u Nikonů nedostáváme (tehdy určitě, jak dnes, nevím) čistý RAW, ale již odšuměný a „vylepšený“. A právě to je možná důvodem vzniku artefaktů, ale zároveň zase řezavé ostrosti u Canonu (pokud neblázní s AA filtrem, samozřejmě). Ne že by snímky z Nikonů nebyly ostré. Jsou, naprosto dokonale. Ale ona detailní ostrost, která zvýrazňuje okem skoro neviditelné struktury povrchů, hrany na vlas přesné a jakoby vyseknuté – ta je ve srovnání s 5D III vyšší jen u D810 bez AA filtru a někdy ani u ní ne. Optika je u obou výrobců špičková, na vině tedy musí být zpracování signálu. Navíc, Martin při odstraňování filtrů na snímačích (AA, IR, korekční – při astrofotografii vadí) zjistil, že mnohé (ne-li všechny) fotoaparáty s piezo systémem sklepávání prachu vůbec AA filtr nemají! Aniž by se o tom kdokoli kdekoli (pokud je mi známo) zmínil! Prostě výrobce počítal (a většinou správně), že většina lidí nenasadí na tělo tak ostrý objektiv, aby se moiré objevilo. Dalším zajímavým zjištěním, které Martin viděl na vlastní oči pod mikroskopem, bylo potvrzení funkce dvojitého dvojlomného filtru – jeden bod je tedy AA filtrem opravdu rozdělen do čtyř (dvojlomné filtry jsou dva, otočené o 90 stupňů). Fuj …

Druhou možností je odlišné zpracování dopadajícího světla. Zatímco u Nikonu/Sony je světlo bezprostředně po tom, co vyvolá elektrický impuls v jednotlivých buňkách, ihned převáděno AD převodníkem, u Canonu je před tím smícháno s nosnou frekvencí a delší trasou vedeno do AD převodníku, který je umístěn dále od snímače. Je také možné, že je signál předzesílen, aby cestu abslovoval lépe. Toto údajně snižuje dynamický rozsah a různým jiným způsobem poškozuje data, nicméně prý i snižuje šum při vysokých citlivostech, aniž by bylo (zřejmě) nutno do něj zasahovat natolik, jako to dělá (dělal?) Nikon. Těžko říci.

Závěrem
U fotoparátů určených především na práci není možné tolerovat velké chyby. Můžete přijít o zákazníky i svou dobrou pověst. V nadsázce se domnívám, že by tento fotoaparát měl výrobce opatřit cedulkami „Nepoužívat v protisvětle“ a „Nevhodné pro profesionální práci“. Ano, někomu tyto věci nevadí, jiný „utopí“ stíny a s nimi i pruhy a skvrny, třetí stejně publikuje fotografie jen na internetu a tam to není vidět (zato o to víc všechno ví a všechno zná). Pokud ale fotografujete pro zákazníky, kteří vyžadují snímky v plném rozlišení, nebo vaši volnou tvorbu zvětšujete do velkých formátů, nemohu vám tento fotoaparát doporučit. Konstrukce těla, ovládání, živý náhled, zaostřování, živé a jasné barvy – to vše je vynikající a není mnoho co vytknout. Ale to hlavní, obrazová kvalita, je dobrá jen občas, za určitých podmínek a nikdy přesně nevíte, kdy se poškození obrazu objeví. Je to tak zásadní omezení, že by s ním už Canon měl konečně něco udělat. A možná se jim to, s ohledem na mé dosavadní testy .cr2 z 5Dsr, již podařilo.


Martin Mojžíš
Praha, 24. září 2015
fotografie: © Martin Mojžíš