Martin Mojžíš | fotografie a grafika


NIKON VERSUS CANON

ANEB JAK PŘEJÍT OD ZNAČKY KE ZNAČCE A ZASE ZPÁTKY ZA JEDEN MĚSÍC


Někdy mě napadne, jestli se malíři v internetových diskuzích do krve hádají, zda je pro malbu olejem lepší štětec z kuních nebo tchořích chlupů. Nebo veverčích. Jedna skupina do krve hájí kuny, druhá tchoře a jsou ochotni si pro to vypíchat oči násadkami. Veverky to sledují zpovzdálí a mnohé zápasí se svůdnou představou, jak dezertují ke tchořům nebo kunám a budou mít tak také tu neuvěřitelnou linku jako W. X. nebo Y. Z.
Nebo sochaři, které dláto uštípne lépe z pískovce ten správný kus tak, aby sochaný vypadal jako hrdina a ne jako vystresovaný zbabělec.
V každém případě, zmínit se v jakékoli fotografické debatě o tom, zda je lepší Nikon nebo Canon, je zárukou kruté, nelítostné a krvežíznivé debaty, v angličtině výstižně nazývané flame. Protože na mých stránkách žádné fórum není, pouštím se do tohoto tématu s lehkostí a bez obav.

5Dmii

Když jsem nedávno na Paladixu prodával sotva měsíc starý Canon EOS 5D Mark II s 24-70/2.8 L, netušil jsem, kolik lidí se mě bude ptát, proč tento skvělý fotoaparát, o kterém uvažují spolu s Nikonem D700, prodávám, a co je tedy na tom Nikonu tak výjimečného, že mě přiměl k tomuto, pro mnohé zcela absurdnímu veletoči, který se mi sice finančně naprosto nevyplatil, ale přinesl mi mnohá, do budoucna zásadní zjištění.


Proč jsem se tedy rozhodl přejít z Nikonu D700 a D300 na Canon EOS 5D MARK II?

Rozlišení. Ve zvětšování není problém, ale v množství detailů. Také barvy jsou přesnější a čistší. Z 12 Mpix FF D700 s ostrým monofokálním sklem a kvalitním programem na interpolaci vytisknete velmi kvalitní zvětšeninu 150 x 100 cm. Protože nás ale výrobci pro svůj zisk a pohodlí odsoudili k Bayerovu temnu, z např. 40 Mpix stěny dostaneme skutečných 11 Mpix a zbytek je krabičkou zpětně interpolován na marketingově přijatelnou hodnotu. O D3X jsem uvažoval, ale velké tělo využiji minimálně a druhou kartu také oželím (nikdy mě žádná nezradila, tak asi proto). Ztrátou jemných detailů v obraze však trpím vždy a proto jsem se rozhodl k takto zásadnímu kroku.

Možnost vyzkoušení. Můj kamarád Honza zakoupil na mé doporučení před dvěma roky výše zmíněnou sestavu od Canona a je s ní navýsost spokojen. Několikrát mi ji zapůjčil k vyzkoušení. Vždy jsem ji pak vrátil s pocitem, že Nikon je stejně lepší, ale některé věci, které naopak žlutočerní naprosto nezvládli, mi vrtaly hlavou.

Marketing. Canon měl první full frame. Canon vyrobil první dostupnou digitální zrcadlovku. Canon má vlastní vývoj snímačů, atd. Po několika letech 5DMII stále není FF 20 a více Mpix alternativa k (byť vynikající) D700. Tady nám Nikon dluží ještě hodně.

Zadní displej a Live View. Zadní displej na 5DMII si tak trochu vymýšlí. Tak krásné barvy a přechody... Na počítačovém monitoru už je neuvidíte. Ale při prohlížení snímků na displeji budete nadšení, jak vám to jde a jak skvělé světlo shůry přichází. Live View umožňuje nejen náhled hloubky ostrosti (ehm. Nikon ... co vy na to), ale hlavně fantastický Režim živého náhledu. S živými RGB histogramy a jedním jasovým. To je tak skvělé, že oželíte nemožnost posunout zaostřovací bod až do krajů a také jeho poskakování po předem určených pozicích místo plynulého pohybu. LiveView u Nikona pracuje s expozicí, kterou naposledy zahlédl měřicí senzor před sklopením zrcadla. Takže jestli jste potom zapnuli dvě kilowattové vany, naměřené hodnoty se nezmění.

Změna. Fotím s Nikony již léta a poslední dobou jsem měl touhu nějaké větší změny. Že jsem při tom zapoměl na své oblíbené pravidlo neměň nic, co funguje, jsem s hořkostí zjistil až posléze. Byla to stejná chyba, jako být nevěrný krásné ženě jen proto, že to s vámi vydržela již tak dlouho ...

První zkušenosti s novou sestavou od Canonu byly vynikající. Dohromady má přes dvě kila, na mnoha místech cítíte chladný kov a pod sluneční clonu by se schoval autobus. Při expozici sedí díky nadváze velmi dobře v rukách, tj. udržíte delší časy. Objektiv i fotoaparát navíc skvěle vypadají, temně černá barva s mírným leskem, minimalistické tvary, krása. Bytelnost. I dvířka na kartu se u mého modelu již tolik neviklaly jako u prvních kusů (anebo by teprve začaly, těžko říci).
Zkušební snímky mě příjemně překvapily. Dvojnásobné rozlišení proti D700 bylo znát. Na fotografiích se objevily tóny a odstíny, které jsem již byl smutně navyklý obětovat. Mnohé snímky dostaly díky tomu větší hloubku a prostor. Zdálo se, že jsem postoupil zase blíže k vytoužené "dokonalé" fotografii a začal Nikon v mysli odsouvat k trvalému zatracení.

První problémy však nastaly, když jsem fotografoval z ochozu Ještědu. Sluníčko vykouklo z nízkých mraků a jeho paprsky si začaly dělat cestu mezi hustou oblačností. V krajině se objevily osvětlené pruhy, střídající stíny. Slabší nárazový vítr byl, nicméně používám karbonový stativ Gitzo s magnéziovou kulovou hlavou stejné značky a tuto sestavu díky její tuhosti jen tak něco nerozechvěje. Snímky na displeji fotoaparátu vypadaly skvěle. Barvy nádherné, hloubka prostoru obrovská, jen ... něco najednou chybělo. Ano, každý stromeček měl sice správný počet větviček, ostrých a obrysově nechlupatých (chlupatost vzniká interpolací při příliš malém rozlišení), ale v těch větvičkách nic nebylo. Jako by uvnitř již nebyla kůra a jiné textury. Byla tam prostě jen hnědá nebo zelená výplň. To mě trochu zarazilo. U Nikona se sice chlupatost občas objevovala, ale také vždy textury a detaily. Nicméně zaplašil jsem chmury a svedl to na vítr a plíživou neostrost spolu s nutnými kompromisy zoomového objektivu. Že by se plíživka projevila hlavně na obrysech, jsem pomocí pudu sebezáchovy vědomí dobře utracených 62 500,- bez dph úspěšně nevnímal.


Další problémy na sebe nenechaly dlouho čekat, nicméně tyto byly zaviněny především mou dlouhou minulostí s Nikonem.

Páčka na zapínání 5DMII by se zcela jistě dobře vyjímala na něčem, co musí člověk aktivovat pouze střízlivý a s vědomím odpovědnosti za tento úkon.

5d-vypinac

Automatický zbraňový obranný systém jaderné ponorky hluboko v nepřátelských vodách. Nebo katapult z vesmírné stanice do volného kosmu pro záchranu v případě prasknutí palubního septiku. Na fotoaparátu ale příliš ne. Navíc nestačí zapnout, je nutné ještě posunout dál, abyste mohli používat to velké otočné víčko vzadu. Nicméně, abych byl spravedlivý, přístroj se po chvíli ochotně vypne sám a probudí se namáčknutím spouště, což omezuje na minimum používání zmíněného odjišťovače. Nicméně riskujete vybití baterie při neopatrné nebo nešťastné manipulaci. Smutně jsem vzpomínal na nikoní kolečko pod spouští...

... když jsme u koleček. Kolečka. Nikon má dvě, prakticky o stejném průměru, jedno pod spouští, které se ovládá ukazovákem, a jedno zezadu téměř za předním kolečkem, na které vám skvěle dosáhne palec. Navíc je podélně vyosené o cca 5 stupňů (na pohled se to nezdá, ale tato maličkost je přesně to, co by vám chybělo - vyzkoušejte). Obě kolečka jsou pogumovaná, pohybují se s tlumenými zvuky a přistihl jsem se, jak hledám, co přenastavit, abych si s nimi mohl otáčet:
d700-kolecka

Ještě, že se umístění + a - na stupnici dá otočit, takto je to opravdu nelogické.


Kolečka u Canonu působí proti nim poněkud křečovitě, trochu jako usedlý inženýr na večírku osmnáctiletých holek. Horní kolečko u spouště plastově cvaká, jde zbytečně ztuha a má příliš ostré hrany. Zadní kolečko trochu připomíná víčko od filtrů Hoya, je z nepříliš kvalitního plastu a při otáčení si vykloubujete palec. Navíc nefunguje, pokud jste správně nemanipulovali s hlavním odjišťovačem, viz předchozí odstavec.

5dmii-kolecka


Tlačítka. Pro nikonáře jsou tlačítka u Canonu moc malá a pichlavá (horní u displeje), moc zapuštěná (vedle zadního displeje) a ve vlhku kloužou (všechna). Pro milovníka hezkých věcí vypadají dobře, protože jsou malá, černá, nepotištěná a decentní.

Zvětšení, resp. zmizení náhledu snímku po vyfotografování. Toto je asi stejná hloupost a ignorance, jako neměřící LiveView u Nikona. Po vyfotografování snímku pomocí 5DMII se vám tento zobrazí na displeji. Prohlížíte si jej a všimnete si rohu té staré cihlové zdi, nevypadá příliš ostře. V tomto zmenšení se to špatně posuzuje, tedy stiskneme tlačítko Lupa+ a ejhle ... náhled radostně a s výhodou zmizí. Tedy zmáčknete znovu tlačítko s trojúhelníčkem, zmizevší snímek se znovu zobrazí, pokus o zvětšení ... heuréka, podařilo se. Uff ... O to více mi to vadí proto, že Nikon má zde naopak vynikajicí řešení. Prostřední tlačítko v zadním kříži si můžete pomocí uživatelských funkcí nastavit tak, že když se vám zobrazí náhled snímku na displeji a toto tlačítko stisknete, vidíte rovnou snímek v cca 100% zvětšení (je třeba nastavit Medium Magnification, nikoli Large), tj. okamžitě posoudíte ostrost. Navíc se místo, kam bylo zaostřeno, zobrazí uprostřed displeje. Dalším stisknutím zmíněného tlačítka se vrátíte do normálního zobrazení ve velikosti přizpůsobené na celý displej.
Zvětšení ... to mě taky u 5tky trápilo. Zhýčkán výše zmíněným systémem jsem opravdu nechápal mačkání nebo držení tlačítka Lupa+ a čekání na požadované zvětšení. A které je vlastně to pravé na posouzení ostrosti snímku, tedy 100%? Když to zmáčknu 4x nebo 5x? No, jak kdy ... Jistě, šlo by to spočítat z rozlišení displeje, ale to už jsem nestihl. A stejně bych musel počítat, kolikrát jsem tlačítko stisknul. Můžete mi namítnout, že je zkrátka třeba více klidu a trpělivosti ... ano, snad, ale jde mi především o minimální vyrušování fotoaparátem při práci a jak mě zlobí nešikovné Live View u Nikona, vadilo mi i toto.

Zaostřovací body. Po 52 bodech s 3D trackingem u Nikona to byla další studená sprcha. Středový bod funguje dobře, ostatní také nejsou špatné, ale je jich zoufale málo a jsou zbytečně uprostřed (což je obecně problém fotoaparátů se snímačem o velikosti kinofilmového políčka, a to u obou značek - opravdu by Nikon i Canon zbankrotovali, kdyby pro FF roztáhli zaostřovací body tak, aby pokryly obrazové pole, jako je tomu např. u D300?!) Další věc, která mi začala chybět, byla inteligentní automatická volba zaostřovacího bodu. Tím jsem vždy opovrhoval až do té doby, než jsem si koupil D300 a vyzkoušel. S pevným zaostřovacím bodem jsem měl při f8 na polodetailu u portrétu (hlava po prsa) ostrých přibližně 80% snímků (na malém snímači, tedy při větší hloubce ostrosti než na FF), s automatickým výběrem zaostřovacího bodu tento poměr stoupl přibližně na 95%! Automatický výběr u 5tky není špatný, ale opět, jako ovládací kolečka, na mě působí poněkud křečovitě - úporně zaostřuje vždy na ten nejbližší bod v záběru (resp. v rozmezí minikosočtverce zaostřovacích bodů), ať namáčknete spoušť, kolikrát chcete. MultiCam u Nikonu má k dispozici kromě arzenálu 52 bodů také podstatně, velmi podstatně vyšší inteligenci - až na výjimky dokáže prakticky v 90% případů uhádnout, kam chci zaostřit a tam položit rovinu ostrosti. Nechápal jsem a nechápu to, ale je to tak. A je to až překvapivě milé a vždy mě to potěší. Navíc, na rozdíl od použití jednoho bodu, kde občas, jako u každé značky, si AF střihne back- nebo front focus jako by nic, zde je zaostřeno téměř vždy prakticky dokonale. - Jak jsem se již zmínil - mám rád, když je fotoaparát přirozeným rozšířením mého já a nevynucuje si pozornost neohrabanou obsluhou.

Dvířka prostoru na kartu. Na pravé straně krásného, bytelně působícího těla 5DMII se nalézá kus podobně mizerného plastu, ze kterého je uděláno i to zadní víčko (pardon - kolečko). Věc (dvířka) je vzhledem ke svým nadměrným rozměrům součástí gripu pro pravou ruku a jako taková dostává pořádně zabrat. Kromě toho, že občas vrže, se dokáže velmi slušně vyviklat (a co pak na to vodě- a prachuodolnost, ehm??). Držte dvoukilovou sestavu v místě, kde je viklavý (to je slovo jako z diktátu, no fujtajbl) plast. Navíc dvířka nemají žádnou pružinku, která by je otevřela a držela tak, než vysunete a zasunete médium paměťového charakteru. Nikon D300 měl dvířka s pojistkou, tou jste pootočili a odjištěná dvířka se pomocí pružinky otevřela, nádhera. U D700, protože je dražší, novější, profesionálnější a má větší snímač, otevírací pojistka zmizela (další věc, která by mi udělala radost při koupi D3X – tam jsou dvířka naopak zabezpečená jako červený knoflík v Pentagonu). Ale nikoní tvůrci u D700 zvládli udělat dvířka aspoň malá, zapuštěná a tenká, takže nejsou bezprostředně tam, kde pravý grip svíráte dlaní a tím pádem také tolik netrpí a viklají se naprosto minimálně, opět díky chytré konstrukci. Také mají aspoň pružinku na otevření, takže se otevřená pořád nezaklapávají jako okenice u chaty.


Tolik k mechanickým odlišnostem. Největším problémem, který nakonec byl rozhodující pro prodej celé sestavy, se ale ukázala ztráta jemných detailů ve fotografiích.

5d bily kvet Canon EOS 5D Mark II + Canon EF 100/2.8 L Macro IS USM. Bílé kvítky jsou sice obrysově ostré, ale veškerá jemná kresba v nich je rozostřena. I z tohoto detailu je však také vidět barevná čistota a prostorový dojem ze snímku vlivem velkého rozlišení snímače. Výřez ze 100% zvětšení snímku ve formátu RAW. Fotografie: © Martin Mojžíš


5d bile kulicky Canon EOS 5D Mark II + Canon EF 100/2.8 L Macro IS USM. I zde je v bílých kuličkách problém najít detaily, resp. samozřejmě v těch, které se nacházejí v poli ostrosti, snímek má přitom rezervu ve světlech. Výřez ze 100% zvětšení snímku ve formátu RAW. Fotografie: © Martin Mojžíš


d700 listy Nikon D700 + AF-S Nikkor 50/1.4 G. I přes ISO 3200 je patrné vysoké množství ostrých detailů. Výřez ze 100% zvětšení snímku ve formátu RAW. Fotografie: © Martin Mojžíš


d700 ulita Nikon D700 + AF-S Micro - Nikkor 105/2.8 G VR IF-ED, Nano Crystal Coat. Opět vysoké ISO, tentokrát i malé zaclonění, kresba v detailech přesto vynikající. Proč výrobci u profesionálních zrcadlovek neumožňují demontáž low-pass filtru? Výřez ze 100% zvětšení snímku ve formátu RAW. Fotografie: © Martin Mojžíš


Protože často fotografuji na zakázku šperky, musel jsem hned po standardním objektivu s proměnnou ohniskovou vzdáleností koupit co nejkvalitnější makro objektiv. Rozhodl jsem se pro 100/2.8 IS Macro USM L, mimo jiné také pro praktickou ohniskovou vzdálenost v kombinaci s 24-70. Objektiv jsem, jako ostatně všechny, vybíral z několika kusů. U prvního testovaného nebyl zřejmě některý optický člen zcela ve správné poloze, druhý byl již lepší. Věděl jsem, že nyní zřejmě dojde ke konečnému verdiktu stran obrazové kvality – i když monofokální např. 50/1.8 nebo 85/1.8 bývají zpravidla nejostřejší objektivy vůbec (u Canonu i Nikonu, ale pouze dobré kusy), profesionální makroobjektiv by neměl zůstat příliš pozadu. Používat pro účel hodnocení obrazové kvality fotoaparátu objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností, byť špičkové kvality, je, vzhledem k jeho nutně velmi složité optické konstrukci, velmi zavádějící. –
Udělal jsem tedy několik zkušebních snímků. Opět jsem očekával řezavou ostrost Nikonu v kombinaci s vetším rozlišením, navíc doplněnou o větší hloubku a prostor. A opět jsem byl zklamán absencí kresby v nejjemnějších detailech. Protože jsem hodnotil jen na displeji, objektiv jsem koupil s tím, že na monitoru v ateliéru detaily budou. Nebyly. Odešel jsem k řece se stativem a testoval na rostlinách a hmyzu. Vše se opakovalo a již bylo jasné to, co jsem dosud jen tušil. 5DMII má, na profesionální fotoaparát, velmi silný low-pass filtr, tedy prvek před snímačem, který rozostřuje nejjemnější detaily, aby zabránil vzniku moiré.
V digitálních stěnách je tento prvek uživatelsky demontovatelný, tj. pokud vám moiré na snímcích nevzniká, prostě jej nepoužíváte. Navíc se tento jev dá poměrně dobře odstranit v grafických programech. Nevím, co přesně vedlo Canon k tomuto rohodnutí, neměl jsem možnost vyzkoušet 1Ds Mark III, kde je low-pass filtr údajně méně účinný. Zřejmě je za tím také vědomí výrobce, že vzhledem k příznivé ceně bude 5DMII používat řada nefotografů jako rodinný fotoaparát a výskyt moiré na snímcích by vedl k mnoha reklamacím a stížnostem. Nebo Canon zápasil s již poměrně velkým rozlišením na nevelkém snímači (opět ve srovnání se stěnami). Navíc, optika Canonu je již desítky let známa jako "měkčí" než u Nikkorů, jejichž řezavá ostrost (mám na mysli monofokální ručně vybírané objektivy, ne setové super zoomy) může méně zkušeným uživatelům např. při fotografování portrétů způsobovat problémy, obzvlášť, pokud fotografují do jpg a ne do raw. Nicméně pro mě je dokonalá kresba i v nejjemnějších detailech součástí tvůrčího vyjádření a také díky ní mohu dosáhnout vysokého prostorového působení fotografie. Vtažení diváka do děje a co nejsilnější atmosféra na fotografiích jsou tím, bez čeho prostě nemohu žít. Jediné, co mi k tomu u Nikonu chybělo, bylo vyšší rozlišení a proto jsem se rozhodl pro experiment s 5DMII. Že to byla pro mě slepá ulička je již nyní jasné. V žádném případě však netvrdím, že je Canon EOS 5D Mark II špatný fotoaparát. Jen není vhodný pro dlouholetého majitele Nikonu, který má navíc velmi vysoké nároky na kvalitu zobrazení detailů. Tento článek navíc nechce být testem – jedná se pouze o souhrn subjektivních zkušeností profesionálního fotografa.

Martin Mojžíš
Praha, srpen – září 2011