NIKON Z7II.
ZKUŠENOSTI PO SEDMNÁCTI MĚSÍCÍCH FOTOGRAFOVÁNÍ.
13. května 2023.
Je tomu dnes necelý rok a půl, kdy se jsem se rozhodl vrátit k precizní kresbě Nikkorů a příjemnému, přehlednému ovládání fotoaparátů Nikon.
Přístroj Sony A7RII, který jsem předtím používal, byl po technické stránce vynikající, problémem ale byla nejistá budoucnost, což se nyní potvrzuje. Ne snad, že by se fotoaparáty Sony přestávaly vyrábět či se z hlediska kvality fotografií jakkoli zhoršily, naopak. Jenže Sony bylo a stále je především televizní a filmovou, zábavně orientovanou firmou a tak prvky pro momentálně módní natáčení plíživě přibývají, někdy i na úkor funkcí fotografických.
Stačí se podívat na novou A7RV, kde se pro funkce společné pro fotografování a natáčení již bezostyšně používá symbol kamery, za níž se stydlivě krčí foťáček. Tedy nikoli naopak, jak by se u fotoaparátu dalo očekávat. V návodu naleznete nejprve popis dvou základních obrazovek informací pro natáčení, až potom, zcela dole, je jedna pro fotografování. O situaci, kdy při nastavování fotografických funkcí musíte neustále překračovat či obcházet ty filmařské, i když je vůbec nepotřebujete, už raději nemluvím. Vše je završeno nemožností použít v režimu Bulb "elektronickou závěrku" (a vyvarovat se tak nežádoucích vibrací při použití dlouhých expozičních časů), ale pouze mechanickou. Nelze dokonce nastavit ani "elektronickou první lamelu".
Sony mělo vždy tyto skryté "speciality", kdy se například při sériovém snímání bez varování zásadně snížila kvalita snímků (z bezztrátově komprimovaných RAWů se staly nepoužitelné ztrátově komprimované, v jiné situaci zase ze 14 bitů 12 apod.), nicméně u modelu pro rok 2023 je takový nedostatek již opravdu nepochopitelný.
Ale dost již o Sony, pojďme k technice Nikon Z, konkrétně Nikonu Z7II, který je již sedmnáct měsíců mým hlavním fotoaparátem.
Nikon Z7II byl poprvé představen 14. října 2020. Jde o profesionální fotoaparát s elektronickým hledáčkem a 36 mm obrazovým snímačem o velikosti kinofilmového políčka (36 x 24 mm) a s rozlišením 45.7 milionu bodů.
KVALITA A CHARAKTER FOTOGRAFIÍ.
Aneb to hlavní a nejdůležitější. Jednotlivé fotografie včetně ukázek ve 100% velikosti představím podrobně v článcích o objektivech Nikkor Z, neboť právě ty mají na výsledek největší vliv. Obecně lze říci, že kvalitou i charakterem fotografií Nikon Z7II předčil mé očekávání. Snímky jsou úchvatně prokreslené, při citlivosti ISO 64 až neuvěřitelně hladké a čisté, nikoli však uměle vyhlazené.
Fotografie mají vynikající dynamický rozsah, stíny lze mnohdy i velmi silně projasnit, aniž by se zde objevily jakékoli rušivé pruhy a jiné artefakty. Ve světlech je třeba být opatrnější, nicméně i zde je dostatek prostoru pro opravu ev. chyb či zvětšování dynamického rozsahu. Tolik pro tuto chvíli aspoň ve stručnosti, více si povíme v článcích o objektivech u jednotlivých ukázkových fotografií.
Pojďme si tedy nyní fotoaparát Nikon Z7II postupně prohlédnout.
OBRAZOVÝ SNÍMAČ.
Srdcem Nikonu Z7II je 36 mm obrazový snímač o velikosti kinofilmového políčka (36 x 24 mm) a s rozlišením 45.4 milionu bodů – 8256 x 5504. Výrobce uvádí 45.7, celkem snímač obsahuje téměř 47 milionů bodů. Optický nízkoprůchodový (AA, OLP) filtr není před snímačem umístěn. Jedná se o tzv. BSI (Back Side Iluminated) typ, v překladu s osvětlenou zadní stranou. Jak by se snad mohlo mylně zdát (a často je to tak i mnohde uvedeno), na snímač opravdu nesvítí uvnitř těla fotoaparátu žádné speciální světlo. Jde pouze o vyjádření faktu, kdy se klasická konstrukce obrazového snímače obrátí tak, že síť vodičů, která běžně leží mezi optickými senzory, je přemístěna na druhou stranu snímače a tak nezpůsobuje falešné odrazy světla a stínění (v optickém, nikoli elektronickém slova smyslu) jednotlivých senzorů. Takový snímač vykazuje lepší optické vlastnosti, je ale náročnější na výrobu. V současné době však již lze tento typ snímačů považovat u profesionálních digitálních fotoaparátů za standardní.
Snímače vyrábí japonská firma Sony. Je zřejmě obchodním tajemstvím, nakolik Nikon konstrukci ovlivnil, nicméně mělo by se jednat o na zakázku vyrobený snímač, který v nabídce Sony není a nalezneme jej pouze ve fotoaparátech Nikon.
STABILIZACE OBRAZOVÉHO SNÍMAČE.
Snímač je mechanicky stabilizován v pěti osách, při použití adaptéru pro objektivy s bajonetem Nikon F ve třech. Dle mých zkušeností je tvrzení výrobce o prodloužení "udržitelných" expozičních časů až 5x ve většině případů pravdivé. Stabilizace je tedy velmi účinná, nicméně i tak lze ale optické schopnosti objektivů zcela využít a nejostřejších snímků dosáhnout pouze s pevným a dobře ustaveným stativem.
ČIŠTĚNÍ OBRAZOVÉHO SNÍMAČE.
Odstraňování případných smítek prachu probíhá pomocí vysokofrekvenčních vibrací snímače. Čištění je velmi účinné, přitom zcela tiché.
POMĚRY STRAN FOTOGRAFIÍ.
Lze nastavit následující poměry stran fotografií:
- FX (36 x 24 mm, celý snímač, velikost políčka 36 mm filmu, tzv. kinofilmu),
- DX (24 x 16 mm, velikost políčka filmu APS-C),
- 5:4 (30 x 24 mm, ušlechtilý poměr stran používaný např. u plochých filmů pro velkoformátové fotoaparáty),
- 1:1 (24 x 24 mm, čtvercový formát),
- 16:9 (36 x 20 mm).
Všechny ořezy se rovnou provedou (resp. je snímáno či uloženo pouze v rámci daného pole), snímek má výše uvedený poměr stran, nejedná se tedy o (mně méně vyhovující) metodu pouhého vložení ořezové cesty do celého pole. Rovněž náhled snímku v hledáčku či na zadním monitoru je již v daném poměru stran, nepoužívá se žádné rušivé maskování apod.
FORMÁTY ULOŽENÍ FOTOGRAFIÍ.
Fotografie lze uložit ve formátu RAW (14 nebo 12 bitů, nekomprimovaný, bezztrátově či ztrátově komprimovaný). Používám pouze 14 bitů nekomprimovaný. K dipozici je i JPG (zbytečně). Naopak zcela zásadně chybí TIFF, přitom jej předchozí profesionální Nikony vždy měly. To je zcela zbytečný a nesmyslný krok zpět, který dále vysvětlím podrobněji.
VRAŤTE NÁM TIFF.
Není to tak dávno, kdy se Adobe rozhodlo začít nutit zákazníky, aby své fotografie nejprve nahrávali na jakési kdoví komu patřící servery, jinak je nebudou moci vůbec upravovat (pro zajímavost, pokud vámi používané vzdálené datové uložiště (cloud) není fyzicky přímo vaše, víte, komu opravdu patří, kdo jej skutečně provozuje a má k němu přístup?) Později se zase Adobe pokusilo zdvojnásobit ceny předplatného. Ani jeden z obou pokusů nevyšel, nicméně i loni mi přišla zpráva, co všechno mi z předplatného vezmou, jeho cena se přitom ovšem nesníží. Naštěstí nic z toho nepotřebuji. O Capture One a jejich hloupém poškození osvědčeného ovládání programu již raději ani nemluvím.
JPG (JPEG) je ztrátově komprimovaný obrazový soubor, který vytváří nežádoucí artefakty a zahazuje cenné obrazové informace. Pro vážnou práci je zcela k ničemu, ať už jako formát zdrojových, natož pak upravených, finálních fotografií.
V této situaci je TIFF záchranou a jistotou. Vzpomínám si, když jsem fotografoval s přístrojem Olympus E-1. RAW byl tehdy v začátcích, Lightroom tuším ještě neexistoval, počítače byly pomalé a utrápené ... TIFF byl jednoduchým a čistým řešením. Ano, nejsou zde takové možnosti úprav, je třeba s tím počítat a v náročných světelných situacích vytvářet několik expozičních variant apod., ale to ostatně děláme v RAW také.
Tedy – vraťte nám TIFF. Opravdu si kvůli tomu nehodlám kupovat nový fotoaparát, kde se to jako zázračná, nová funkce "překvapivě" objeví. Samozřejmě stačí aktualizace firmware. A přestaňte konečně vyhazovat prospěšné věci z profesionální techniky, neboť to profesionální znamená, že nás živí, abychom pak měli z čeho živit vás. A pokud už chcete něco dát pryč, prosím, je zde kompletní natáčení filmů. To dejte do kamer k tomu určených, tam kupodivu také nikdo neustále nepřidává nové a nové fotografické funkce, jak to? Děkuji.
PAMĚŤOVÉ KARTY.
Fotografie lze uložit na dvě paměťové karty, nicméně nelze použít dvě stejného typu, ale pouze jednu SD a jednu CFexpress typu B nebo XQD. Používám tedy SD, dát téměř 8000 Kč za paměťovou kartu a čtečku se mi, především vzhledem k tomu, jak moc jsou tyto ceny uměle navýšené, zatím příliš nechce. Tím mám ovšem fotoaparát poněkud bez možnosti zálohování na druhou kartu, což mi ne zcela vyhovuje. V budoucnu tedy zřejmě CFexpress koupím, kromě možnosti záloh především pro to, že karta je fyzicky trochu větší, SD karty mi vždy přišly již příliš malé, raději jsem používal Compact Flash.
HLEDÁČEK.
Hledáček je elektronický, OLED monitor s úhlopříčkou 1.27 cm a rozlišením 3.69 milionu bodů. Lze nastavit barevné vyvážení i jas, a to buď automaticky, nebo ručně v jedenácti úrovních. Hledáček zobrazuje 100% pole a jeho zvětšení je 0.8x (při použití objektivu s ohniskovou vzdáleností 50 mm, zaostřeným na nekonečno). Vzdálenost od středu přední čočky hledáčku k zadní rovině očnice je 21 mm. Co se očnice týče, ta je (jako téměř u všech fotoaparátů) poměrně mělká, proto je lépe koupit jinou s hlubšími okraji. Což ovšem nedělejte, pokud se díváte do hledáčku brýlemi. Hlubší očnice samozřejmě příjemně odstíní boční světlo a výsledný pohled připomíná sledování filmu v sále kina, nicméně abyste rozměrný obraz viděli celý, je třeba již oko k očnici opravdu přitisknout, jinak všechny okraje a rohy neuvidíte zároveň.
Hledáček má dioptrické nastavení v rozsahu -4.0 až +2.0 dioptrie a samozřejmě také snímač přibližení, který zapíná a vypíná hledáček nebo zadní monitor, lze nastavit různé možnosti a kombinace.
Vzhledem k již dostatečnému rozlišení je pohled do hledáčku velmi příjemný. Můžeme si vybrat z řady možností zobrazení. Pokud si správně nastavíme některé z tlačítek, lze jeho stisknutím vypnout veškeré informace (včetně základních expozičních údajů, které obvykle vypnout nelze), což se mnohdy při kompozici velmi hodí. Použil jsem k tomu tlačítko AF-ON, které je umístěno vedle zadního kolečka a pro jeho původní účel bych jej nevyužil.
Poněkud nešikovná je nemožnost zapnutí blikání přeexponovaných oblastí záběru před expozicí, přitom po přepnutí na natáčení filmů to lze. A pokud jsem dobře hledal (a nenašel), stejné je to i u reportážní Z9.
ZADNÍ MONITOR.
Jeho úhlopříčka je 8 cm (3.2 palce), rozlišení má 2.1 milion bodů. Jde o typ TFT s pozorovacími úhly 170 stupňů. Dotykové ovládání u fotoaparátů nepoužívám a proto rovnou vypínám. Monitor vystupuje ze zadní stěny částečně ven a nemá žádné okraje, což je sice dobré při čištění, nicméně o to je povrch monitoru, i přes velmi vystouplou hlubokou očnici, zranitelnější. Proto je dobré chránit monitor nalepením ochranného skla. Stejně jako u hledáčku lze nastavit barevné vyvážení i jas, zde pouze ručně, opět v jedenácti úrovních.
Monitor lze vyklápět nahoru a dolů. Upevnění je poměrně robustní, na rozdíl například od Sony A7RII, kde působilo (možná jen zdánlivě) poměrně křehce, zde nemám obavy, že bych jej nějak poškodil. Stejně jako do hledáčku, i na zadní monitor je velmi příjemný pohled, graficky je vše vkusné, decentní a přehledné, ale to je u Nikonu téměř vždy.
ZÁVĚRKA, EXPOZIČNÍ ČASY A OCHRANA OBRAZOVÉHO SNÍMAČE.
Na rozdíl od Nikonu Z9, který již mechanickou závěrku nemá, u Z7II je. Elektronicky řízená, se svislým pohybem v zaostřovací rovině. Je možné použít tzv. elektronickou přední lamelu, tedy mechanická závěrka je před expozicí otevřená, počátek expozice je zahájen čtením dat ze snímače a ukončen zavřením mechanické závěrky. Samozřejmě je možné použít i zcela "elektronickou závěrku", tj. mechanická závěrka je otevřena stále a expozice je uskutečněna pouze čtením dat. Expoziční časy, které lze nastavit, začínají od 1/8000 vteřiny až po 15 minut (je nutné to v nabídkách nejprve zapnout, jinak je zde standardních 30 vteřin). Jedná se v podstatě o tzv. časovač Bulb, který jsem měl poprvé v ►Canonu 5DSR. Samozřejmě lze použít i klasický režim Bulb, tedy pokud držíme tlačítko spouště (doporučuji spíše drátové či bezdrátové), je závěrka otevřena. Je zde i režim Time, kdy se závěrka jedním stiskem spouště otevře a druhým zavře. V obou režimech dlouhých expozic, tedy Bulb i Time, můžeme bez omezení používat "elektronickou závěrku".
Jak vidíte, možnosti práce s expozičními časy jsou opravdu vyčerpávající a zde jsem zcela spokojen ... pardon, tedy byl bych, až na jednu drobnost. Odpočet zbývajícího počtu vteřin se po zahájení expozice zobrazuje pouze na horním displeji, zadní monitor zůstává vypnutý. Což je velká škoda, neboť pokud máme fotoaparát umístěný ve výši očí na stativu, horní displej zkrátka nevidíme. Na druhé straně je dobře, že se aspoň někde ukazuje, kolik času ještě zbývá. Nejde vůbec o nějakou uspěchanost nebo jiný nešvar, ale jsem vždy rád, když mohu kdykoli zkontrolovat, co přístroj právě dělá.
U Nikonu Z7II žel nelze nastavit, aby byla závěrka při výměně objektivů zavřená a chránila tak snímač před prachem. Není zde ani clona jako u Nikonu Z9, vzhledem k přítomnosti mechanické závěrky by se sem ani nevešla.
ZPŮSOBY SNÍMÁNÍ.
Je možné fotografovat jednotlivé snímky nebo použít sériové snímání rychlostí až 14 snímků za vteřinu. Nepoužívám jej. Co mě zajímá mnohem více je samospoušť. Ne snad, že bych se věnoval zvěčňování své osoby, ale pro zamezení rozechvění přístroje po stisku spouště. Možnosti nastavení jsou zde velmi podrobné. Máme k dispozici čtyři časové intervaly – 2, 5, 10 nebo 20 vteřin. Dále můžeme zvolit nejen počet snímků, které se vytvoří, 1 – 9, ale také intervaly mezi nimi, 0.5, 1, 2 a 3 vteřiny. To se hodí především při sloupkování. Samospoušť se, u Nikonu tradičně, po vypnutí fotoaparátu také vypne a je nutné ji opět zapnout.
Je zde ale ještě druhá funkce, zabraňující rozechvění fotoaparátu, a to Opožděné spuštění závěrky. Nastavujeme čas, který uplyne mezi stisknutím tlačítka spouště a počátkem expozice. Možnosti jsou Vypnuto, 0.2, 0.5, 1, 2 a 3 vteřiny. Tato funkce, je-li zvolena, zůstává zapnuta stále, tedy i po vypnutí a opětovném zapnutí fotoaparátu. Je třeba na to pamatovat (a i proto mi automatické vypnutí samospouště nijak nevadí), protože jsem byl několikrát svědkem u sebe i u kamarádů, kdy jsme na zapnuté opožděné spuštění závěrky zapomněli a chtěli náhle cosi (např. přibíhající zvíře, přijíždějící vlak apod.) rychle vyfotografovat z ruky, přičemž se místo počátku expozice jen vesele rozběhl časovač. I z tohoto důvodu tedy používám raději samospoušť, ale především pro to, že mi nejvíce vyhovuje interval 5 vteřin, který funkce Opožděné spuštění závěrky nenabízí.
MĚŘENÍ EXPOZIČNÍCH ÚDAJŮ (FOTOMETRIE).
Režimy měření.
Měření probíhá přímo v obrazovém snímači přes objektiv (TTL). Máme k dispozici matricové měření (Matrix), měření se zdůrazněným středem (75% důležitost mají údaje z kruhu o průměru 12 mm ve středu pole, dle situace se ale může tento poměr měnit ve prospěch okolních oblastí, lze to i předem nastavit), bodové měření (kruh o průměru 4 mm, přibližně 1.5% pole, spjatý se zvoleným zaostřovacím bodem) a také měření orientované na nejvyšší jasy, kdy by nemělo dojít k jejich přeexpozici ani tehdy, pokud by měly ostatní oblasti zůstat zcela tmavé. Pokud světelný zdroj zabírá větší část záběru, je tomu tak. U širokoúhlých snímků, např. v pokoji s rozsvícenými bodovými lampičkami na stropě, k přeexpozici světel sice dojde, ale méně než např. při použití matricového měření. Co se týče přesnosti měření, i zde patřily přístroje Nikon vždy k nejlepším a ani Z7II není výjimkou.
Expoziční režimy.
Jsou čtyři, P (Program), S (Shutter priority), A (Aperture priority) a M (Manual). Dále je zde zelený režim kompletní automatiky. Jednotlivé režimy se nastavují zamčeným kolečkem vlevo od hledáčku, pro odemčení je třeba stisknout a držet tlačítko uprostřed. Dříve jsem měl raději způsob, jaký je použit například u Fujifilmu X-H1. Zde aretační tlačítko pracuje podobně jako u kuličkového pera, jedním stiskem kolečko odemkne, druhým opět zamkne. Zamykání kolečka u Z7II mi ale vyhovuje snad ještě více, tlačítko i kolečko mají totiž velmi příjemný chod i tvar a dobře se s nimi manipuluje. Na kolečku dále nalezneme pozice U1, U2 a U3, kam si můžeme uložit různá vlastní nastavení. Zatím jsem je ani nezkoušel. Ovládání celého přístroje mi totiž vyhovuje natolik, že mě jakékoli nastavování těší a tak nemám důvod se o tuto radost připravovat. Roky fotografování s nejrůznějšími fotoaparáty Nikon jsou zde prostě znát.
Úprava expozice.
Je možná v rozsahu -5 až +5 expozičních stupňů, jinak samozřejmě můj nejoblíbenější režim M poskytuje úplnou a naprostou svobodu.
Citlivost snímače.
Snímač má základní citlivost ISO 64, nejvyšší 25 600. Obě hranice lze ještě posunout na 32 – 102 400. Citlivost lze nastavovat jak ručně, tak automaticky s nejrůznějšími předvolbami. Doporučuji používat vždy základní citlivost 64, kvalita fotografií je pak úchvatná, snímky dokonale (ale ne uměle dodatečně) hladké, čisté, krásné. Přičemž je nutné dodat, že jasový i barevný šum je, vzhledem k velkému rozlišení obrazového snímače, poměrně nízký, samozřejmě velmi záleží jak na světelných podmínkách, tak na zpracování fotografií ve formátu RAW. U černobílých fotografií mi však ani výraznější šum nevadí, vzhledem připomíná filmové zrno a přispívá k většímu prostorovému dojmu fotografií.
NOVÝ BAJONET NIKON Z.
Nikon nedávno oslavil 100 let a jeho bajonet F se za tu dobu stal skutečnou fotografickou legendou. Byl vytvořen pro fotoaparáty na 36 mm film, později s obrazovými snímači, jak o velikosti kinofilmového políčka (FX), tak políčka filmu APS-C (DX). Jeho průměr 44 mm byl pro zrcadlovky zcela vyhovující, neboť obrazová rovina je zde od bajonetu poměrně daleko a není proto nutné dráhy částic světla, které se blíží k zadnímu členu objektivu, nijak přehnaně lomit.
U fotoaparátů s elektronickým hledáčkem je ale situace jiná. Snímač je možné přiblížit k zadnímu členu objektivu mnohem více, čímž minimalizujeme vliv změny prostředí, kterým musejí světelné částice projít (refrakce). Nikon se rozhodl umístit přední část obrazového snímače pouhých 16 mm od zadních členů objektivů. 1.6 cm, opravdu velmi blízko. S původním bajonetem F (samozřejmě bychom všichni velmi uvítali jeho zachování) by to však vyžadovalo dráhy paprsků světla, vystupujících ze zadního členu objektivu, mnohdy i velmi výrazně lomit, což s sebou vždy nese riziko vzniku nežádoucích ohybových jevů (již zmíněná refrakce, difrakce apod.) I proto se Nikon rozhodl vytvořit bajonet zcela nový, jehož průměr bude o 11 mm větší než bajonetu F.
Nový bajonet, nazvaný Z, má tedy vnitřní průměr 55 mm. Je zajímavé (a nevím, zda to bylo úmyslem, či pouze shodou okolností), že dosud největší bajonet z 36 mm fotoaparátů byl Canon EF, který v roce 1987 nahradil předchozí FD. Má průměr 54 mm, stejný jako nový bajonet pro nové fotoaparáty s elektronickým hledáčkem, RF. Osobně se nedomnívám, že šlo o jakési poměřování, kdo má o milimetr průměru navíc, ale pouze o výsledek kompromisu mezi co největším otvorem a zároveň zachováním malých rozměrů těla. Však také již nyní prstenec okolo bajonetu vystupuje v horní části mírně nad tělo fotoaparátu.
Pomocí adaptéru lze připojit téměř všechny objektivy s bajonetem F.
ZAOSTŘOVÁNÍ.
Jak jsem již mnohokrát uvedl (a stále se na tom nic nezměnilo), automatické zaostřování pro mou tvorbu není příliš podstatné. Naopak, stále více používám ostření ruční, v kvalitním hledáčku s možností velkého zvětšení je to skutečná radost.
Nikon Z7II je nicméně i v této oblasti skvěle vybaven. Používá kombinaci fázové a kontrastní detekce, má 493 zaostřovací body a umožňuje volbu mnoha různých režimů. Od bodového ostření, kdy je vyhodnocován opravdu malinký čtvereček, který lze velmi přesně posouvat, až po celoplošné, kdy fotoaparát sám (a velmi dobře) vybírá místa k zaostření. Již jsem o tom v některém článku psal, pokud opakovaně namáčkneme tlačítko spouště, fotoaparát v tomto režimu zaostří téměř vždy trochu jinam a tak lze snadno vybrat, zda dáváme přednost spíše středu záběru, pozadí, popředí ...
Ještě mě napadá jedna poznámka k dříve zmíněnému ručnímu zaostřování. Pokud fotoaparát vypneme (nebo se po uplynutí určené doby vypne sám), nastaví se ostřící skupina členů do základní polohy a po zapnutí je tedy nutné znovu zaostřit. V nabídkách lze ale zapnout funkci Uložení pozice zaostření, která zajistí, že si fotoaparát námi nastavené místo zaostření uloží a po zapnutí jej obnoví (nebo členy vůbec nepřesune, to si nejsem jist). V každém případě je to velmi přesný a spolehlivý způsob, který se hodí např. při fotografování v zatažené noci, kdy může být správné zaostření obtížné.
POUŽITÍ SYSTÉMOVÝCH BLESKŮ.
Zde k žádné změně nedošlo, což není úplně dobře. Fotoaparát komunikuje s bleskem pomocí stávajícího protokolu i-TTL, buď přímo, nebo s možností bezdrátové synchronizace optické nebo rádiové, to je samozřejmě v pořádku. Jenže vlastní uchycení blesku k tělu fotoaparátu by si již opravdu zasloužilo vylepšení.
U blesků Canon se celá botka blesku pomocí kruhové páčky přitáhne do sáněk a bezpečně se zde uchytí, přičemž se přitom ještě zároveň kompletně obklopí gumovým těsněním. Podobně, jen bez těsnění, je tomu i u blesku Sigma EF-630 pro Nikon.
U originálních blesků Nikon se však po otočení páčkou pouze tenký kovový kolíček z botky vysune do otvoru sáňkách. Blesk se tím ale nijak k sáňkám nepřitáhne, tudíž jej drží pouze tenké pružinky sáněk, pročež se viklá a při neopatrné činnosti je možné jej ze sáněk i vytrhnout (u Canonu blesk spíše zlomíte, než by sáňky bez předchozího uvolnění opustil). Spojení botky blesku a sáněk navíc není u Nikonu nijak utěsněno proti vodě, prachu, písku apod. Dodávaná vnější gumová těsnění jsou snad účinná, ale poněkud nešikovná. Zde by již bylo opravdu třeba celé upevnění vylepšit. Samozřejmě, při zachování možnosti neomezeného použití předchozích typů blesků.
BATERIE.
Fotoaparát je napájen baterií typu EN-EL 15c. Je dobré, že můžeme použít i baterie starší, například EN-EL 15, která napájí např. Nikon D800. 15c se liší možností dobíjení v těle fotoaprátu prostřednictvím konektoru USB-C a mírně větší kapacitou. Nabíječka je (léty již klasická) Nikon MH-25A, stejnou (vzhledově) má například i již zmíněná D800. Chybí zde podrobnější ukazatel nabití baterie, dioda nabíječky prostě při nabíjení bliká a po dokončení svítí. Není to samozřejmě žádná zásadní chyba, nicméně v dnešní době by již nějaká inovace byla příjemná. Třeba podobně, jako u nabíječky baterií Nikon MH-33.
Baterie vydrží velmi dlouho, zcela bez starostí vystačím se třemi. Kupoval jsem originál Nikon. Jsou drahé, ale lze se u nich přece jen více spolehnout, že budou složitý, přesný přístroj napájet dlouhodobě správně a nijak jej nepoškodí.
DRŽENÍ A OVLÁDÁNÍ FOTOAPARÁTU.
Na úvod musím uvést dvě věci, které zde mají vliv:
- nepoužívám přídavný bateriový držák,
- k fotoaparátu mám stále připevněnu stativovou L destičku.
Tělo fotoaparátu je zhotoveno z hořčíkové slitiny. Je poměrně malé, mé ruce asi nějak středně velké, nevím přesně. Dopředu vystupující pravá část, uvnitř které je baterie, má velmi příjemný tvar, k tomu povrch přístroje, tedy klasická, přilnavá guma jako u všech Nikonů – velmi dobré. Malíček mám přibližně v polovině spodní hrany. V každém případě by bateriový držák určitě pravé ruce pomohl, držení by bylo uvolněnější a jistější. Nechci však tělo fotoaparátu zbytečně zvětšovat, navíc bych již nemohl používat univerzální L destičku jako nyní, ale musel bych koupit speciální přímo pro Z7II. Spolu s cenou držáku je to poměrně drahá záležitost, přičemž na kvalitě mých fotografií se obě věci téměř neprojeví. Nicméně nevylučuji je, uvidím.
Stále připevněná stativová L destička má několik výhod. Předně fotoaparát zvětší, neboť, aby bylo možné otevřít schránku baterie, je nutné destičku upevnit posunutou tak, kdy její svislá část, používaná při fotografování na výšku, je vzdálena přibližně centimetr od fotoaparátu. Tím se přístroj o necelé dva centimetry rozšíří a lépe se drží. Další výhodou je možnost uchopit fotoaparát levou rukou přímo za svislou část destičky, v některých situacích se to hodí. Destička také velmi dobře chrání fotoaparát zleva a zespodu. Konektory nepoužívám, tudíž mi jejich zakrytí nikterak nevadí, ostatně destičku je možné kdykoli snadno povolit a pootočit či zcela odmontovat.
Ovládací prvky.
Spoušť má lehký chod až do namáčknutí, poté jde již více ztuha. Zde bych uvítal lehčí a především kratší chod, přece jen jde o přístroj určený zkušeným fotografům. Jako etalon bych vybral tzv. listovou spoušť Fujifilmu, použitou například u X-H1. Zde si naopak musíte na její lehounký chod chvíli zvykat. Aby však nedošlo k omylu, spoušť u Z7II mi nikterak nevadí, zvyká se na ni rychle a pracuje velmi dobře.
Zapínání a vypínání přístroje je prováděno tradičně prostřednictvím prstence okolo spouště. Chybí zde poloha pro zapnutí podsvícení displeje, ev. displeje a zadního monitoru zároveň, neboť horní displej i zadní monitor jsou u Z7II již podsvícené trvale (horní displej je možné v nabídkách i zcela vypnout, pokud jej nepoužíváme).
Vedle spouště vlevo je zbytečné červené tlačítko pro zapnutí natáčení filmu. Opravil jsem jej, jako vždy, černým fixem. Je dobré, že tlačítku lze určit i smysluplné funkce, mám zde zapnutí a vypnutí kompoziční mřížky. K té jen malou poznámku – kdo si zvyknul na mnoho různých, jemných a precizních mřížek v přístrojích Olympus (OM-System), tomu bude jedna jediná, navíc nepříliš jemná kompozičních mřížka Nikonu připadat poněkud rozpačitě málo.
Před spouští je tlačítko ISO pro nastavení citlivosti snímače. Tomu jeho funkce samozřejmě zůstala, používá se velmi dobře. Mám nastavené, abych tlačítka nemusel držet, stačí jej jen stisknout, pustit a poté již nastavovat kolečky. Velmi příjemná je možnost zadním kolečkem nastavit hodnotu citlivosti a předním přepínat mezi automatickým a ručním nastavením.
Vpravo od spouště je tlačítko pro úpravu expozice. Vzhledem k tomu, že pro ni v režimu A používám přední kolečko, využívám jej jen tehdy, pokud potřebuji automatickou citlivost snímače v režimu M.
Zadní kolečko je kovové a není shora zakryto. Zřejmě poprvé se objevilo u zrcadlovky Nikon D5600. Výhodou je možnost položit bříško palce na hranu kolečka a dosáhnout tak lepšího uchopení. Kolečko však přišlo o malý náklon, který je velmi praktický a při otáčení pomáhá.
Přední kolečko je rovněž kovové, trochu užší než zadní a opět je nyní umístěno vodorovně. Kov je na dotek příjemnější než plast, možná jen vroubky by mohly být trochu výraznější.
O horním displeji již byla řeč. V porovnání se zrcadlovkami je menší, ale vše podstatné na něm najdeme.
Na krytu elektronického hledáčku vpravo je kolečko pro dioptrickou úpravu hledáčku. Kryt má z obou stran dírky pro mikrofony, pro fotografa další zbytečnost. Vlevo je pak tlačítko pro různé způsoby zapínání hledáčku a zadního monitoru.
Zcela vlevo má své místo již dříve zmíněné kolečko volby expozičních režimů.
Pod ním, na zadní stěně nahoře, nalezneme tlačítka Prohlížení a Mazání snímků. Právě Prohlížení je zde umístěno malinko nešťastně, lépe by bylo mít jej v dosahu pravého palce. U objektivů s tlačítkem L-Fn lze funkci prohlížení snímků tomuto tlačítku přiřadit, mám to tak nastavené u Nikkoru Z 70 – 200 mm 1:2.8 VR S.
Vpravo od hledáčku je opět nepotřebný přepínač fotoaparát/kamera. Pomohla osvědčená černá lepící páska, která zakryla nadbytečný symbol pro natáčení. Tlačítkem uprostřed měníme různé kombinace zobrazení údajů v hledáčku a na zadním monitoru.
Dále vpravo, vlevo od zadního kolečka, je již zmíněné tlačítko AF-ON.
Pod ním je vroubkovaná tyčinka pro nastavení zaostřovacích bodů. Lze ji i stisknout, což lze použít pro další funkce, osobně mi vyhovuje umístění zaostřovacího bodu do středu obrazového pole, přičemž jej (bod) takto občas používám i při kompozici, pokud mi již dříve zmíněná, nepříliš jemná kompoziční mřížka nevyhovuje.
Pod tyčinkou je tlačítko i, velmi praktické a často používané. Vybíráme jím řadu symbolů, jejichž prostřednictvím nastavujeme různé věci, které si sami předem zvolíme, může jich být až dvanáct. Osvědčilo se mi Zapnutí/vypnutí mechanické závěrky, Rozdělené zvětšené zobrazení (to měl poprvé Nikon D810, funkce umožňuje rozdělení monitoru napůl a porovnání protilehlých částí fotografie, skvělé například při fotografování architektury). Dále je zde Režim fotografování s bleskem, Úprava expozice s bleskem, Režim snímání a Režimy činnosti zaostřovacích polí. V dolní řadě pak mám Vyvážení bílé barvy, Sloupkování, způsob Měření expozice, Informace o paměťové kartě, Zapnutí nebo vypnutí stabilizace snímače a nakonec Režim zaostřování. Jednotlivé položky si můžeme vybrat z poměrně velkého množství funkcí, jejich pořadí v tabulce nabídky je pak již zcela libovolné.
Vedle tlačítka i je zelená dioda, která svítí při čtení či zápisu na paměťovou kartu(-y).
Dále směrem dolů nalezneme kruhový, osmisměrový volič s tlačítkem OK uprostřed. Slouží k prohlížení fotografií, jejich posunu ve zvětšeném zobrazení, k procházení a volbě nabídek, výběru zaostřovacích polí apod. Škoda jen, že na rozdíl od některých jiných fotoaparátů nelze výchozím čtyřem polohám (vlevo, vpravo, nahoru a dolů) nastavit nějaké funkce, např. zapnutí a vypnutí histogramu, vodováhy apod.
Zcela dole jsou čtyři kruhová tlačítka. Ta vlevo jsou označena symbolem lupy + a -, tedy zvětšování a zmenšování nejen fotografií při prohlížení, ale také náhledu snímku v hledáčku či na zadním monitoru, což je mnohdy velmi užitečné při zaostřování. A to nejen ručním, lze tak snadno kontrolovat i přesnost ostření automatického. Tlačítko pro zmenšování má na sobě i otazník – při prohlížení nabídek otevře rychlou nápovědu, zpočátku se to velmi hodí. Vpravo nahoře je tlačítko Menu a pod ním tlačítko Volby snímacích režimů – jednotlivé snímky, sériové snímání (pomalé, rychlé, rychlé rozšířené) a volby již zmíněné samospouště.
SPODNÍ ČÁST TĚLA.
Ve spodní části těla nalezneme dvířka prostoru pro baterii a prvek se závitem na stativ a pomocným protilehlým otvorem, výborná, ale nepříliš rozšířená věc, známá spíše ze středoformátových fotoaparátů. Zabraňuje nechtěnému otáčení stativové destičky při náhodném slabším utažení nebo velkém zatížení.
ROZMĚRY A HMOTNOST.
Nikon Z7II měří 134 × 100.5 × 69.5 mm. Hmotnost těla je přibližně 615 g, s baterií a paměťovou kartou přibližně 705 g.
ODOLNOST TĚLA.
Tělo je soustavou těsnění chráněno proti pronikání prachu, písku a vlhkosti.
NABÍDKY.
Opět je dobře, že zůstávají již mnoho let téměř stejné. Jen bych uvítal možnost vypnout či aspoň skrýt záložku pro natáčení filmů. Jsem fotograf, ne kameraman, proto ji nepotřebuji a jen zbytečně překáží.
Nabídky působí vkusně a přehledně. Jen někdy jsou v českém překladu zbytečně použity zkratky i tam, kde by mohlo být uvedeno celé slovo.
Podstatná je možnost sestavit si vlastní nabídku. Zde si vybereme a libovolně seřadíme vše potřebné a ostatní nabídky téměř nemusíme otevírat.
ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ.
Celá koncepce systému Z je od počátku skvěle připravena. I proto je Nikon Z7II velmi vydařený fotoaparát. Kvalita fotografií, skvělé objektivy, příjemné ovládání. Postrádám pouze stále to samé jako téměř u všech současných fotoaparátů: snímač bez Bayerovy mozaiky, ukládání RAW fotografií v 16 (48) bitové barevné hloubce a v neposlední řadě tělo bez možnosti natáčení filmů, tedy pouze fotoaparát, což bylo ostatně dříve běžné.
Návrat k Nikonu je velmi inspirující. Jsem zvědav na připravovaný objektiv s ohniskovými vzdálenostmi 200 – 600 mm, zda bude opticky natolik kvalitní, aby jej bylo možné použít při fotografování krajiny. Také se již těším, až získám poslední z plánovaných objektivů s proměnnou ohniskovou vzdáleností, 14 - 24 mm 1:2.8 S (nebo 14 – 30 mm 1:4 S, uvidím) a začnu postupně pořizovat objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností. Už mi totiž začínají opravdu chybět. První bude zřejmě padesátka. Jak jinak.
© Martin Mojžíš, 2023.
Fotografie a grafika: © Nikon, 2023.
►Na začátek článku.
►Přehled všech článků.
►Úvodní stránka.
►Mapa stránek.